Už jsem několikrát zmiňovala, že zatímco čeština má způsob oznamovací, rozkazovací a podmiňovací (tázací způsob neexistuje ), tak v latině rozlišujeme způsob oznamovací - indikativ, způsob rozkazovací - imperativ a způsob spojovací - konjunktiv.

Konjunktivy překládáme do češtiny různě, podle toho, v jaké větě se vyskytuje. Konjunktivy jsou čtyři: prézenta, imperfekta, perfekta a plusquamperfekta.

Obecně můžeme říci, že konjunktivy vyjadřují skutečnosti, pro které čeština používá podmiňovací způsob, a dále vyjadřují zákaz a rozkaz. Podívejme se tedy na konjunktiv prézenta.

Určitě jste si všimli, že nám konjunktiv prézenta umožňuje vyjádřit rozkaz pro všechny osoby - až dosud jsme si museli vystačit s rozkazem u druhé osoby sg. a pl. (laudá - chval, laudáte - chvalte).

Částice UTINAM

Jakmile se ve větě objeví částice utinam - kéž, musím vždy použít (nebo hledat) konjunktiv. Vytvoříme tak vlastně přací větu. Latinská mluvnice tradičně užívá označení "přání splnitelné v přítomnosti":

Sit tibi terra levis! Ať (nechť, kéž) je ti země lehká!
Falsus utinam vátés sim! Kéž jsem (byl) falešným věštcem!
Utinam ducés bellí perítí exercituí praesint! Kéž stojí včele vojska vojevůdcové znalí válčení!
Utinam omnibus pródesse possim! Kéž mohu všem prospět!
Né símus sevérí iúdicés aliórum! Ať nejsme krutí soudci jiných! Kéž nejsme krutými soudci jiných!