Caesarius z Heisterbachu - Dialogus miraculorum

35. kapitola, 7. distinkce o Panně Marii

Následující text není možná tak obtížný, obsahuje ale více slovíček, která se v klasické latině neobjevují, popř. mají jiný význam. Proto je v každé žároviče schován doslovný překlad.

In monasterio quodam sanctimonialium, cuius nomen ignoro, ante non multos annos virgo quedam degebat nomine Beatrix. Erat enim corpore speciosa, mente devota et in obsequio Dei genetricis ferventissima. Quotiens illi speciales orationes sive venias secretius offerre potuit, pro maximis deliciis reputavit. Facta vero custos hec egit tanto devocius, quanto liberius. Quam clericus quidam videns et concupiscens procari cepit. Illa verba luxurie spernente isto importunius instante serpens antiquus tam vehementer pectus eius succendit, ut flammam amoris ferre non posset. Accedens vero ad altare beate Virginis patrone oratorii sic ait: "Domina, quanto devocius potui, servivi tibi. Ecce, claves tuas tibi resigno, tentationes carnis sustinere diutius non valeo." Positisque super altare clavibus clam secuta est clericum. Quam cum miser ille corrupuisset, post dies paucos abiecit. Illa cum non haberet, unde viveret, et ad claustrum redire erubesceret, facta est meretrix. In quo vicio cum publice quindecim annos transegisset, die quadam in habitu seculari ad portam venit monasterii. Que cum dixisset portario: "Nostri Beatricem, quandoque huius oratorii custodem?", respondit: "Optime novi. Est enim proba ac sancta et sine querela ab infancia usque ad hanc diem in monasterio conversata." Illa verba hominis notans, sed non intelligens, dum abire vellet, mater misericordie in effigie nota ei apparens ait: "Ego per quindecim annos absentie tue officium tuum supplevi. Revertere nunc in locum tuum et penitenciam age, quia nullus hominum novit excessum tuum." In forma siquidem et habitu illius Dei genetrix vices egerat custodie. Que mox ingressa, quamdiu vixit, gracias egit, per confessionem circa se gesta manifestans.

A kdo by se chtěl pokochat staročeským překladem, tak tady je:

Bieše jedna jeptiška velmi krásná a ku panně Mariji velmi nábožná jménem Beátka a od jednoho žáka velmi milována, tak jsúci jeho milostí zapálena, takže klíče, kteréž mějieše od kláštera, poručila panně Mariji, před jejiem obrazem, řkúci: "Již sem v zápale těla rozniecena. Nemohu v tomto klášteře déle býti." I odešla pryč s tiem žákem. Kterúžto pannu biedný žák porušil. Potom po nemnohých dnech ji opustil. Ale ona nemající, čím by sě živila, a do kláštera vrátiti sě styděla, učiněna jest nevěstkú. A v tom hřiechu byla patnádcte let. A když již sobě stýskala, jednoho dne přišla ve světském oděvu ke dveřám toho kláštera, ve kterém jest prvé přebývala, i řekla jest vrátné toho kláštera: "Znala-li jsi Beátku, strážnú tohoto kláštera?" Odpověděla: "Výborně sem znala, neb zajisté jest svatá, poctivá i zachovalá až do dnešnieho dne ve svém panenství." A uslyševši tato slova, chtieše odejíti. Ale panna Marija ukázala sě jí v své vlastní tváři a řekla k ní: "Já sem patnádcte let v tomto klášteře za tě posluhovala, i protož navrať sě zasě na své miesto a čiň pokánie za své hřiechy, neb nižádný z lidí nevie tvého zlého účinku." Kterážto inhned všedši do kláštera pánu bohu děkující i panně Mariji, i byla živa dobře, pánu slúžéci až do smrti.