Latina se ve svém klasickém období, tedy v době, kdy žil a tvořil třeba Cicero nebo Vergilius, vyslovovala jinak, než jak se běžně učí na českých školách. Cicero nebyl /cicero/, nýbrž /kikero/, Caesarovi se neříkalo /cézar/, ale /kaisar/, a třeba o jeho velkém bohatství (magnae dīvitiae) bychom museli mluvit jako o /maŋnai dīwitiai/ .

Pravidla klasické výslovnosti nejsou nijak komplikovaná a v krátké době je, při troše snahy a soustředění, zvládne každý. Zvláštní je ale jedna věc: latinská abeceda obsahovala kromě znaku C s hodnotou /k/ i (sice velmi málo používaný, ale přece) znak K. A k tomu ještě skupinu znaků QU, která se vyslovuje jako /kv/ - tedy v klasické latině správně /kw/. I znak Q tak označuje vlastně hlásku /k/. A aby to nebylo málo komplikované, znak C označoval kromě /k/ také znělé /g/, takže Gaius Iulius Caesar se vlastně psal Caius, a chtěl-li své praenomen zkrátit, napsal C.

Jak k této situaci došlo?

Na vině je způsob, jakým se dostalo k latinským mluvčím písmo - latinská abeceda totiž nebyla jejich vlastní vynález, ale přejali ji od svých sousedů. Když jeden národ přejímá písmo od druhého, stane se, že některé znaky z původní abecedy vlastně vůbec nepotřebuje a jiné mu v ní naopak chybějí - různé jazyky mají totiž různý inventář hlásek, které používají. Takovým nadbytečným znakům říkáme "mrtvé znaky" a většinou z abecedy postupem času vymizejí; naopak potřebné a chybějící znaky si daný národ časem vytvoří.

Do Itálie přinesli písmo řečtí kolonisté, a latinská abeceda tak vlastně není nic jiného než trochu upravená řecká alfabeta (C, které nás zajímá, stojí v abecedě na místě řeckého písmene γ, gamma). Od Řeků však nepřejali písmo přímo Latinové, v době kolonizace (8. stol. př. Kr.) ještě téměř bezvýznamný nárůdek, nýbrž Etruskové, tehdy nejmocnější národ na území dnešní Itálie. Etruština je jazyk, který dodnes neumíme vyluštit. S největší pravděpodobností nepatřila vůbec do rodiny indoevropských jazyků, a tak i po hláskové stránce vykazovala určité zvláštnosti, s nimiž se v jazycích nám blízkých nesetkáme. Například nerozlišovala znělé a neznělé hlásky - zde má původ používání znaku C pro neznělé /k/ i znělé /g/. Rozlišovala zato na rozdíl od nás jakési jiné tři typy zadopatrových hlásek a používala pro ně tři různé znaky: C (= řecké gamma), K (= řecké písmeno kappa) a Q (= řecké písmeno koppa, které později z řecké abecedy jako "mrtvý znak" vymizelo - i řecká abeceda je totiž přejatá, a to od jiného neindoevropského národa, semitských Féničanů, u nichž koppa označovala hlásku odlišnou od kappy i gammy). Znak C se v etruštině používal vždy před samohláskami i a e, znak K před a a znak Q před u (samohlásku o etruština vůbec neměla ). Latinové nejprve přejali písmo od Etrusků se vším všudy, tedy i s touto zvyklostí. Na nejstarších latinských nápisech se s touto praxí ještě můžeme setkat, postupem času ale toto etruské pravidlo z latinky částečně vymizelo (jen částečně, protože Q se nám zachovalo dodnes, přestože sám o sobě tento znak nemá jinou hodnotu než /k/ - používá se totiž vždy v kombinaci s u/v a jen spolu dohromady tvoří /kv/). Znak K se v latině zachoval jen v některých slovech (Kalendae, Kaeso), a to ještě ne důsledně.
Onu zásadní mezeru v latinské abecedě, totiž neschopnost rozlišit /k/ a /g/, zaplnil pak podle tradice na poč. 3. stol. př. Kr. Spurius Carvilius, který vytvořil G z C přidáním vodorovné čárky. Toto písmeno pak nahradilo na sedmém místě abecedy znak Z, který byl pro latinu "mrtvý" - v latinských domácích slovech se totiž souhláska z nevyskytuje.

Odkud vlastně víme, jak se latina doopravdy vyslovovala?

A na závěr odpověď na jednu velmi častou otázku: Odkud vlastně víme, jak se latina doopravdy vyslovovala? Vodítko máme v této věci dvojí a to první může působit až humorně: jsou to pravopisné chyby dochované na nápisech. Používá-li se totiž nějaký znak v abecedě pouze z tradice a nemá-li přitom své opodstatnění v tom, jak se hláska jím označená skutečně vyslovuje, je to přímo semeniště chyb (pro příklad nemusíme chodit daleko: naše tvrdé y a měkké i). Setkáme-li se tedy např. na latinském nápise se znakem K před i nebo naopak C před a, je nám jasné, že písař žádný rozdíl mezi hláskami označenými těmito písmeny neslyšel a jen si špatně zapamatoval pravopisné pravidlo. Naopak potřebuje-li zapsat nějakou, třeba cizí, hlásku, pro niž nemá ve své abecedě písmeno, pomůže si buď tím, že použije písmeno, které se mu zdá nejbližší, anebo nějakou spřežku dvou písmen - to je případ např. řeckého slova filosofiá (φιλοσοφία), které se do latiny přepisovalo jako philosophia (řecké φ se totiž vyslovovalo nikoli jako naše f, nýbrž jako p s přídechem, tj. /ph/). A to jsme vlastně už u druhého, ještě podstatnějšího vodítka pro určení výslovnosti latiny: je jím způsob přepisu latinských jmen do řečtiny. Caesar se zkrátka řeckým písmem přepisoval Kaisar. Kdyby chtěla řečtina zaznamenat hlásku c tak, jak ji vyslovujeme my, musela by napsat (jak se s tím ostatně setkáváme v pozdější době) ts. Svědectví řečtiny je v této věci nepochybné.

"Naší" výslovnosti latiny se říká "středoevropská" a je jednou z variant výslovnosti, která se vyvinula v pozdní antice či raném středověku. Není žádná chyba, že ji používáme. Pravda ovšem je, že ve světě se čím dál více latinistů přiklání k používání klasické výslovnosti (které se říká "restituovaná", pronuntiatio restituta). Kdo chce tedy někdy vyjet za studiem do zahraničí, měl by si pravidla restituované výslovnosti osvojit.